Počasí na potvoru

Už se vám někdy stalo, že jste někam jeli, náramně jste se těšili, jak si to tam užijete a jen jste přijeli, počasí se zhoršilo natolik, že jste prakticky nemohli vystrčit nos z baráku a tak to pokračovalo, dokud jste neodjeli? Že ne? Tak to se dejte zapsat do Guinessovy knihy rekordů, ale já vám to věřit nebudu. Já dokonce znám kousek Česka, kam jsem s oblibou jezdíval na kole pod stan, protože tam nebyly žádné ubytovací kapacity, a kde byly povětrnostní podmínky takové, že jsem jim říkal „pomsta odsunutých Sudeťáků.“ Jenže když ji miluješ, tu krajinu myslím, není co řešit. Ale stalo se vám, že všude okolo bylo krásně, jenom na vaši hlavu pršelo a pršelo a pršelo? Ne? Tak čtěte dál.

Ale napřed musím něco vysvětlit, aby ta má historka byla úplná a měla ty správné grády. Tehdy jsem byl muž v nejlepších letech, celkem úspěšný, jenže nad mým hrdinou mi začínala pomalu rašit mohyla. Hrdina ještě dávno nebyl padlý, leč hrozilo, že se tak brzy stane. „Toho bohdá nebude,“ nakousl jsem, začal jsem sportovat a také držet životosprávu. K posilovně jsem si doplnil ještě kolo a začal jsem poznávat krásy krajů ze sedla bicyklu. Byla to paráda!

Přesně v té době jsem potkal Boubelku, blonďatou mladou krásku, proti mně štíhlou, které se ale na jistých místech báječně urodilo. Boubelce imponovalo, jak sveřepě bojuji s nadváhou, a protože si myslela, že by její boky, zadek a stehna potřebovaly zeštíhlet a zpevnit (ne, že by mně to vadilo, to ani náhodou, naopak, ale byl bych vůl, kdybych nevyužil situace), spojila své mládí s mým odhodláním. Kvůli ní a jejím vnadám jsem se postupně stal trenérem, výživovým poradcem a dokonce i ochotným amatérským masérem, když obsesivním gynekologem jsem byl už dávno před tím.

Ještě maličká odbočka. Ideální žena, zrovna jako ideální muž prostě neexistují. Můžete je hledat, ale nejspíše dopadnete jako já, který tak dlouho hledal, až zestárl natolik, že má o něj vážný zájem leda tak Zubatá, a který už od žen žádá jen jediné, a sice, aby mu daly pokoj.

O svých chybách se šířit nebudu, o těch nejvíc vědí jisté expertky, mé bejvalky, z nichž jedna, velmi systematická a pedantická dáma, je měla dokonce abecedně seřazené do dlouhatánského seznamu, který se mi několikrát pokusila celý omlátit o hlavu. Ale pokaždé, ještě než přišla řada na ty šťavnatější souhlásky, jsem se odhodlaně odebral do jistého, dobře zastrčeného relaxačního zařízení, kde jsem si spravil náladu. Bože, jak já to tehdy potřeboval! Ale to jsem odbočil.

Boubelka byla v tomto jiná. Nebyla ani systematická, ani pedantická, zato měla bohužel poněkud výše položený a o dost důraznější hlas.

Z počátku to nevadilo, neshledávala důvod k razantnějším hlasovým výlevům, ale jak postupně mizelo počáteční okouzlení, její hlasové projevy začaly dostávat grády. Abych to nenapínal, svým hlasem byla schopná lámat silné větve věkovitých stromů a odfoukávat nedostatečně upevněné střešní konstrukce menších budov. Tehdy jsem pochopil, jak výstižná je Erbenova hláška „hlas vichřice podoba.“ Ale Boubelčiny úrodné krajiny měly na mne přímo magicky přitažlivou sílu a já těm jejím vichřicím vytrvale odolával.

Teď už se konečně dostávám k té mé příhodě.

Takže jednoho krásného, jako vymalovaného rána jsme s Boubelkou vzali kola a vyrazili na celodenní výlet kolem Brněnské přehrady a údolím Bílého potoka. Řekli jsme si, že do oběda někam dojedeme, pak si dáme rest, najíme se a pomalu se vrátíme domů. Boubelka jela vepředu a já si užíval nejen krásný výhled na krajinu vůkol, ale i na tu její obzvláště úrodnou krajinu, která se přede mnou tak svůdně vlnila. Jak říkám, den jako vymalovaný.

Ale najednou, když už jsme byli dost daleko od domova, aby nebylo jednoduché se rovnou vrátit, kde se vzal tu se vzal malý černý mráček, pověsil se nad nás a začal nám pršet na hlavy. „To nic, je to maličký mrak, za chvilku se vyprší a bude dobře,“ zavěštil jsem, nabídl Boubelce svou pláštěnku a jeli jsme dál. Ale mrak jel s námi a nepřestával na nás pršet. Zřejmě ten Boubelčin magnetismus, který se mnou dělal takové divy, nějak působil i na něj.

„Takže se za chvilku vyprší a bude krásně?!“ zvýšila hlas Boubelka a já se s obavami začal obhlížet po nízko visících silnějších větvích. „Tak víš co, změníme plány a pojedeme jinudy,“ navrhl jsem a otočil trasu o devadesát stupňů. Ale mrak přizpůsobil svou trasu té naší a pršel nám dál na hlavy. „Já už toho mám tak akorát!“ zabouřila Boubelka a kdesi ve větvoví povážlivě zapraskalo. „No co, vrátíme se domů,“ sklopil jsem uši i mužnou hrdost a otočil kolo. Ale mrak se otočil také a pršel dál, dokonce mnohem silněji. Zřejmě se náramně bavil naší bezmocností.

Boubelka teď už jela za mnou a popoháněla mne jednak výlevy své špatné nálady, jednak silným praskotem mohutných větví věkovitých stromů, klenoucích se nad cestou. Uháněli jsme s větrem o závod, ale mrak taky. „Koukej, hospoda,“ zajásal jsem najednou. „Schováme se, najíme se a mezitím přestane pršet,“ zadoufal jsem a zajel k budově. Hospoda to byla pěkná, útulná a dokonce v ní dobře vařili, ale jako na potvoru se mrak zastavil právě nad ní a my po celou dobu koukali z okna, jak venku cedí. Než jsme se najedli a odpočinuli si, já vězel za stolem notně přikrčený, častokrát málem až pod ním, ostatní hosté se urychleně vytratili a personál hospody chodil kolem Boubelky po špičkách. Venku pršelo furtundfurt dál a my už museli jet. Co myslíte, že udělal mrak? Jak nás uviděl vyjíždět, dal se do pohybu také a věrně nás vyprovodil až domů s celou tou svou upršenou parádou.

Naprostá většina žen je nezvratně přesvědčená, že za každou svízel, která je v životě potká, může ten nemožný chlap, co jim kazí život, to jest ten, se kterým právě žijí, a Boubelka v tomto směru nebyla žádná výjimka. Než jsme dojeli v mohutném lijáku domů, vichřice jejího hlasu nabyla takové intenzity, že mne odfoukla za devatero hory a devatero lesy a to právě v ten moment, kdy se mrak rozhodl, že už stačilo a odhasil si to pršet někam dál. Jenomže Boubelčiny úrodné krajiny učinily další ze svých zázraků a řeknu vám, že já byl nazpět, než byste řekli švec!

A protože právě vysvitlo sluníčko a proslunilo jeden z potencionálně nádherných večerů, otevřeli jsme si s Boubelkou lahvinku vína a večer jsme si krásně vymalovali. Udělali jsme si společnou horkou koupel a já jsem potom zálibně ručníkem sušil Boubelčiny oble vyklenuté pahorky a úrodná údolí. Poté jsem jí poskytl lehkou relaxační masáž, zaměřenou na cyklistikou nejvíce namáhané tělesné partie, posléze doplněnou oboustranným příjemným milostným povyražením a sladkým spánkem. Jak říkám, den jako vymalovaný.

Konec konců nebylo marné proletět se nad devatero horami a devatero lesy tam a zpátky a Boubelka si ráda čas od času důkladně provětrávala hlasivky i jiné části svého vnadného těla. Diví se mi snad někdo, že jsem se vracel?

Vratislav Mlčoch

Velebení naší přírody

Všude krásně, tak proč sedět doma, že. Jenže doma bývá nejkrásněji, tedy alespoň někde. Tak třeba Novohradské hory. Cípek země na jihovýchodě Čech, vklíněný do Rakouska. Dlouhá léta vysídlený, ponechaný na pospas pohraničníkům. Domy, ba celé vesnice zbořené, políčka opět osázená stromy, louky sklízené jednou, dvakrát do roka na píci, pasoucí se krávy a nic. Hned dva pralesy tam zůstaly po Buquoyích, majitelích tamního panství od pobělohorské doby do roku 1945. Já jsem si to tam zamiloval po roce 1990, když padly dráty, a ta láska mi, přes všechny peripetie mého života, vydržela a vystačila dodnes. Láska k čisté, jen malounko narušené přírodě.

No řekněte, kde jinde se můžete bez obav napít z potůčku, tedy čerstvě vyprameněné Lužnice, tekoucí přes lesní cestu? Kde jinde se můžete ponořit do lesů, jen vy a váš bicykl se zásobami, stanem a spacákem, a nepotkat po řadu dnů ani živáčka? Kde jinde můžete spát pod širákem zcela bez obav, že vás někdo vyhmátne, koupat se v lesních tůňkách, dělat si oběd na hraničních kamenech, zmoknout a uschnout a nezamykat kolo? A když se vám zasteskne po lidské společnosti, zajet si pár kilometrů do nejbližší hospůdky na pivko? Tak právě tam jsem si zamiloval naši zdejší přírodu,

Tak právě tam jsem začal obdivovat proměnlivé listí nad hlavou, když jsem po dlouhé chvíle ležel nerušeně bez hnutí pod klenbami stromů, tam jsem si užíval lesní potůčky a tůňky, ze kterých jsem mohl pít a koupat se v nich, opět zcela nerušeně, tam jsem poslouchal šepoty listí, trav a lesních živočichů, když jsem usínal pod širákem nebo jen tak podřimoval zmožený dlouhou cestou, tam jsem se kochal výhledy do širé krajiny, neboť ony hory jsou tak přívětivé, že na všechny klidně vyšlapete na kole až na vrchol.

Dnes je to tam o dost jiné, neboť od roku 1990 se tam začali vracet lidé a stavět si nová obydlí, ale moudré úřady a samospráva je drží v rozumných mezích, takže stále tam máte dostatek soukromí. Pořád si můžete zaplavat nazí v kterémkoliv z lesních rybníčků, stále můžete hodiny bloudit v lesích a vědět, že se neztratíte, neboť stačí jít po proudu vody a zcela jistě zanedlouho narazíte na lidské obydlí. Automobily s výjimkou lesáků vás rušit nebudou kvůli důsledným zákazům, dokonce i dráty elektrického vedení jsou tam výjimkou. Mimochodem, stanování je tam zakázáno také, a dost přísně, ani kempy tam nejsou, ale znáte mne, já to se zákazy umím.

Vlastně jsou tam jen dvě nebo tři ubytovací kapacity. Baronův most, poněkud skromné ubytování na půli cesty mezi Pohorskou vsí a Pohořím na Šumavě, leč s výtečnou kuchyní, a luxusnější Žofín nedaleko Černého údolí, opět skvěle vařící. A nakonec si můžete pronajmout celý nový dům v Pohoří na Šumavě. V prvních dvou jsem přebýval asi před šesti roky, když jsem tam byl naposledy, to třetí jsem nevyzkoušel, protože jsme byli jen dva.

Všechny si užijete. Nedaleko Baronova mostu je malebný Jiříčský rybník s báječným koupáním „na Adama“ v poněkud narezlé rašelinové vodě (ta bývá léčivá, nebo ne?), a já tam strávil celý týden pod stanem, skryt před bdělýma očima pohraniční policie, kousek od Žofína zase rybníček Zlatá Ktíš, snad nejhezčí ze všech, které jsem kdy viděl, tak krásný, že se v něm nahá koupala má tehdejší láska, a to jí bylo padesát, opravdu, a pak mi nestydatě pózovala před objektivem, což mělo povzbudivé účinky na nás oba (smajlík). Na památku jsem do altánku na hrázi vyřezal náš společný monogram.

Takže pokud nemáte v létě kam jet a rádi vandrujete pěšky či na kole, máte tip. Já tam začínal jezdívat pravidelně jen co se rozjařilo, pokračoval jsem po celé léto s prodlouženými víkendy a byly roky, kdy jsem si to tam užíval i v říjnu. Už mne tam nyní nepotkáte, ne že bych si to nemohl zařídit, ale moje nohy a páteř jsou v takovém stavu, že téměř nechodím, natož abych vandroval, a bez toho to nemá valnou cenu. Jen bych se trápil.

Až tam budete, nezapomeňte navštívit Stříbrné údolí a pozdravovat tamní louky a stromy ode mne, najít zastrčený hraniční sloup ze 17. století na trojmezí Čech, Horních a Dolních Rakous, projít se po okolí Pohoří na Šumavě s nádhernými výhledy a napůl zbořeným kostelem, pocourat se kolem Příbrání s malým obnoveným rybníčkem a několika novostavbami – a tak bych to mohl vyjmenovávat až do aleluja. A všude pozdravujte.

Stýská se mi. Moc.

Vratislav Mlčoch